Komentujeme

První česká klimatická žaloba z velké části uspěla

Hana Müllerová

21. 6. 2022

Dne 15. června 2022 rozhodl Městský soud v Praze o první české klimatické žalobě, a to tak, že jí z větší části vyhověl. V tomto komentáři chceme zrekapitulovat dosavadní příběh české klimažaloby (který ještě nemusí být u konce) a poukázat na to, jak soud naložil s návrhy žalobců, které části z nich vyhověl a jakým způsobem. Podotýkáme, že zde vycházíme z ústního vyhlášení rozhodnutí soudu, jehož písemné vyhotovení s podrobným odůvodněním bude k dispozici pravděpodobně až za několik týdnů. V základních informacích ohledně rozhodnutí můžeme rovněž odkázat na tiskovou zprávu spolku Klimatická žaloba, podrobně se mu pak věnuje Martin Abel na Jiném právu.

Žaloba

Tzv. klimatickou žalobu podala skupina žalobců v dubnu 2021 proti čtyřem ministerstvům (životního prostředí, průmyslu a obchodu, zemědělství a dopravy) a vládě ČR kvůli jejich nedostatečné aktivitě v oblasti ochrany proti změně klimatu. Obsahu žaloby jsme se podrobněji věnovali v našem komentáři publikovaném 5. května 2021. Mezi žalobci byli spolek Klimatická žaloba, několik jednotlivců a obec Svatý Jan pod Skalou. Různost žalobců umožňuje poukázat na škálu práv, která jsou dopady klimatické změny dotčena, ale také je projevem v Česku už tradiční praxe do žalob týkajících se životního prostředí zapojovat více typů aktérů za účelem úspěšného uznání tzv. žalobní legitimace alespoň některých z nich. (V minulosti se stávalo, že environmentální žaloby podané např. pouze fyzickou osobou nebo pouze spolkem se nedostaly vůbec k meritornímu posouzení věci pro soudem neuznanou žalobní legitimaci žalobce.)

Žaloba byla podána jako tzv. žaloba proti nezákonnému zásahu podle § 82 soudního řádu správního, v níž byla namítána obecná exekutivní nečinnost v oblasti ochrany klimatu. Žalobci poukazovali na to, že stát nekoná dost pro ochranu proti dopadům klimatické změny, a to ani v oblasti snižování emisí skleníkových plynů (mitigace) ani v oblasti přizpůsobování se změně klimatu (adaptace) tak, aby dostál svým klimatickým závazkům vyplývajícím z mezinárodního práva – z tzv. Pařížské dohody a z evropského unijního práva. Pařížská dohoda stanoví povinnost státu a jeho orgánů usilovat o udržení nárůstu globální teploty do 1,5 °C, resp. výrazně pod hranicí 2 °C. Evropské unijní právo pak stanoví požadavky na procentní cíle snižování emisí (v současné době činí cíl EU 55% snížení emisí do roku 2030 ve srovnání s rokem 1990, jak to vyplývá z tzv. evropského klimatického zákona).

Žalobci svá tvrzení založili přímo na uvedených mezinárodních a evropských dokumentech, protože ČR nemá rámcový klimatický zákon, který by vytýčil cíle (např. cíl klimatické neutrality, dlouhodobé a krátkodobé cíle snižování emisí nebo cíle adaptace) a o nějž by se žaloba mohla opírat.

Žalobci tvrdili, že popsanou nečinností stát porušuje konkrétní práva žalobců: právo na příznivé životní prostředí (u všech žalobců), právo na územní samosprávu (v případě obce), vlastnické právo a právo vykonávat hospodářskou činnost (zejména u žalobců – zemědělců a lesníků), právo na život, právo na ochranu zdraví a právo na soukromý a rodinný život (u žalobce – fyzické osoby trpící zhoršeným psychickým stavem z důvodu tzv. environmentálního žalu). Požadovali, aby Česká republika nastavila takové politiky a taková opatření, která povedou k plnění cílů Pařížské dohody a evropského práva, a to v oblasti mitigace i adaptace.

Shrnutí soudního rozhodnutí

Soudní verdikt vyhověl žalobě ve věci mitigace (k tomu viz níže), naopak nevyhověl v oblasti adaptace a v části žaloby směřované proti vládě.

Námitky žalobců vůči nedostatečné adaptaci soud zamítl jako nedůvodné a konstatoval, že adaptační opatření ministerstev jsou s ohledem na přijetí revidovaného Národního akčního plánu adaptace na změnu klimatu z roku 2021 dostatečná. Aktualizací adaptačního plánu ministerstva podle soudu reagovala na dřívější nedostatky a realizují, byť s různou mírou úspěšnosti, adaptační opatření; nelze jim tedy vytknout nečinnost.

Část žaloby, která byla směrována proti vládě ČR, soud odmítl z důvodu, že vláda nemá postavení správního orgánu podle soudního řádu správního, a tudíž ji nelze v tomto řízení žalovat. Po právní stránce je věc složitější, protože podle judikatury lze ve výjimečných případech uznat i vládu jako správní orgán, avšak k tomuto výkladu se soud při projednání klimatické žaloby nepřiklonil.

Vláda byla žalována celkem logicky jakožto těleso, které koordinuje a řídí činnost ministerstev, má tedy koordinovat i klimatické plány a opatření ministerstev za situace, kdy každé z nich vede jen určitou výseč klimatické agendy. Zároveň u nás neexistuje žádný speciální orgán, jenž by měl slaďovat a spravovat celou oblast ochrany klimatu. V této souvislosti je možno poukázat na to, že některé země už ustavily ministerstva, jež mají řídit celou oblast řešení dopadů klimatické změny; například Německo a Nizozemí mají ministerstvo pro hospodářství a ochranu klimatu, Norsko má ministerstvo pro klima a životní prostředí, Rakousko má ministerstvo pro klima, životní prostředí, energetiku a mobilitu.

Zajímavé je, že ve vztahu k právu na příznivé životní prostředí chráněnému čl. 35 Listiny základních práv a svobod soud konstatoval, že „má za prokázané, že globální oteplování ovlivňuje životní prostředí a že právo na životní prostředí je chráněno čl. 35 Listiny základních práv a svobod“. Propojil tedy přímo stav klimatu s právem na příznivé životní prostředí. Rovněž považoval za prokázané, že klimatická změna je ve značné míře způsobena lidskou činností, v čemž odkázal na zprávy Mezivládního panelu pro klimatickou změnu IPCC.

Soud se v ústním vyhlášení rozhodnutí stručně vyjádřil rovněž k otázce příčinné souvislosti mezi nečinností správních orgánů a dopadem na individuální práva žalobců. Konstatoval, že ačkoliv by ke změně klimatu došlo, i pokud by stát své závazky plynoucí z Pařížské dohody plnil, nic to nemění na dílčí odpovědnosti každého státu, a to bez ohledu na jeho globální podíl produkovaných emisí – to znamená, že každý ze států má povinnost přispět svým dílem k řešení této globální krize, a tuto odpovědnost nelze odmítnout s poukazem na to, že jiné státy emitují více. Pokud by Česká republika své závazky plnila, změna klimatu by byla mírnější a odvrácení nebezpečné změny klimatu pravděpodobnější.  

Závěry soudu ve věci mitigace

Ve věci mitigace dal soud žalobcům za pravdu a řekl, že žalovaná ministerstva jsou povinna omezovat emise skleníkových plynů tak, aby do roku 2030 bylo docíleno jejich 55% snížení ve srovnání s hodnotami v roce 1990, přičemž současný plán mitigačních opatření není dostatečný. Proto je nutné přijmout dodatečná opatření tak, aby ČR směřovala reálně k plnění mezinárodních a evropských klimatických cílů, které jsou pro žalovaná ministerstva závazné.

Výroky v oblasti mitigace zněly takto:

1. Zásah MŽP, MPO, MZe a MD spočívající v nestanovení konkrétních mitigačních opatření vedoucích ke snížení emisí skleníkových plynů o 55 % do roku 2030 ve srovnání s úrovní v roce 1990 je nezákonný.
2. Žalovaným MŽP, MPO, MZe a MD se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobců nestanovením konkrétních mitigačních opatření vedoucích ke snížení emisí skleníkových plynů o 55 % do roku 2030 ve srovnání s úrovní v roce 1990.

Soud v ústním vyhlášení rozhodnutí konstatoval, že žalovaní jsou povinni omezovat emise skleníkových plynů tak, aby do roku 2030 docílili jejich 55% snížení ve srovnání s hodnotami v roce 1990. Musí mít plán přesných a úplných mitigačních opatření, směřujících k redukčnímu cíli. Zároveň má soud za to, že plán obsažený v Politice ochrany klimatu není dostatečný, což vyplývá z Vyhodnocení Politiky ochrany klimatu. Je tedy nutné přijmout dodatečná opatření tak, jak je přímo ve Vyhodnocení konstatováno. Právě v přijetí dodatečných opatření v přiměřené době je třeba spatřovat povinnost, která je uložena ministerstvům, když soud „zakazuje pokračovat v porušování práv žalobců“.

Nicméně jak upozorňuje Martin Abel ve svém komentáři na Jiném právu, při formulování těchto výroků se soud odchýlil od formulace požadavků žaloby a výsledné znění je poněkud slabší, než žaloba navrhovala. Především, na rozdíl od žaloby soud nestanovil žádnou lhůtu pro splnění stanovené povinnosti (žaloba navrhovala lhůtu šesti měsíců). Za druhé, soud v rozsudku oslabil formulaci týkající se opatření – žalobci požadovali provedení „nezbytných a přiměřených“ opatření, ale soud hovoří o „konkrétních opatřeních“. Taková oslabení mohou ve výsledku vést k nižší vymahatelnosti verdiktu. V typech případů, kdy jde o povinnost směřovat k určitým cílům, o postupné kroky, ale není možné mít výsledek, který by byl okamžitě viditelný a jednoznačně zhodnotitelný, je velmi obtížné posoudit, zda orgány státu své povinnosti plní dostatečně, protože jednotlivé aspekty plnění (např. přiměřenost, včasnost, dostatečnost opatření) jsou popsány obecnými a neurčitými pojmy a je třeba je vyložit a zhodnotit.

Co můžeme očekávat dále?

Lze předpokládat, že jednotlivá ministerstva podají proti rozhodnutí Městského soudu kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Mají na to lhůtu dvou týdnů ode dne, kdy jim bude doručeno písemné vyhotovení rozsudku. Věc se tedy pravděpodobně zdrží ještě nejméně v řádu měsíců. Již nyní je ale zřejmé, a to bez ohledu na budoucí výsledek u Nejvyššího správního soudu, že v podmínkách ČR jde o průlomovou záležitost a v širším kontextu o další z řady klimatických litigací vedených proti státům, které napomáhají nejen k uspíšení a zintenzivnění klimatické akce ze strany vlád, ale také zvyšují povědomí veřejnosti o změně klimatu a otevírají veřejnou debatu. To je ostatně patrné i z toho, že verdiktu byla věnována pozornost řady velkých médií, přestože časově událost padla do doby politických událostí i poněkud křiklavějšího charakteru.