Česká republika

Nástroje kolektivní právní ochrany životního prostředí v České republice

V České republice zatím nebyla přijata zvláštní právní úprava kolektivních žalob. Návrh zákona o hromadných žalobách se připravuje, ovšem podle posledních ohlasů to vypadá, že vůči jeho přijetí bude značný odpor ze strany řady dotčených skupin i odborníků, a proto jeho vyhlídky vůbec nejsou jisté. Jádro návrhu beztak leží v podstatě pouze v oblasti ochrany spotřebitele. Životní prostředí je sice zahrnuto, ale pouze jako doplňující agenda. To vyplývá z velmi úzkého pojetí environmentální škody, která je v současné podobě návrhu chápána pouze jako důsledek průmyslové havárie. Navíc návrh plánuje řešit hromadnými žalobami pouze škody způsobené jednotlivcům, nikoli životnímu prostředí jako takovému, a to v rámci civilní odpovědnosti.

Existujícími právními prostředky využitelnými k ochraně životního prostředí, které se dají označit jako kolektivní, jsou v ČR zejména:

Správní řízení a správní žaloby s privilegovaným postavením environmentálních spolků

České právo poskytuje v souladu s příslušnými směrnicemi EU a Aarhuskou úmluvou environmentálním nevládním organizacím jakožto zástupcům skupin či kolektivů obyvatel, členů apod., zvláštní postavení v určitých řízeních ve věcech životního prostředí, a to jak účastenství ve správních a jiných řízeních, tak přístup k soudnímu přezkumu vydaných rozhodnutí. Mezi příklady patří posuzování vlivů na životní prostředí, územní plánování a rozhodování nebo environmentální povolování. Ovšem zdaleka ne do všech environmentálních povolovacích řízení je vstup tzv. dotčené veřejnosti umožněn: vyloučeny jsou oblasti jako řízení podle atomového zákona, ochrana před hlukem, a z poslední doby pochází rovněž omezení účasti veřejnosti v řízeních vedených podle jiných zákonů než podle zákona o ochraně přírody a krajiny (s výjimkou řízení navazujících na proces posuzování vlivů).

Český zákon o ekologické újmě rovněž dává environmentálním spolkům určitá oprávnění při řešení případů ekologické újmy. Jde za stávající právní úpravy vlastně o jediný právní prostředek kolektivní ochrany, který míří na řešení již nastalých škod, neboť účast spolků v povolovacích a podobných řízeních je vždy preventivního charakteru – týká se způsobu budoucího využití území. Zákon o ekologické újmě, v němž byla úloha nevládních organizací poslední novelou z důvodu námitek Komise posílena, zahrnuje oprávnění ekologických nevládních organizací podat žádost o uložení preventivních opatření nebo nápravných opatření. Žádost musí být doložena informacemi, ze kterých je patrné, že došlo k ekologické újmě nebo že taková újma bezprostředně hrozí. Spolky kromě toho mohou podávat i jakákoli vyjádření související s případy ekologické újmy nebo s bezprostřední hrozbou jejího vzniku, jichž jsou si vědomy, a žádat příslušný orgán, aby byly informovány o každém zahájeném řízení o uložení preventivních opatření nebo nápravných opatření. Faktem ale je, že za dobu platnosti zákona o ekologické újmě bylo sice vzneseno několik desítek podnětů k prošetření domnělé ekologické újmy, ale žádný z případů dosud zákonnou definici ekologické újmy nenaplňoval. Lze tedy konstatovat, že zákon o ekologické újmě dosud nebyl v ČR v praxi k uložení preventivních nebo nápravných opatření nikdy využit.

Civilní řízení s více žalobci

V civilním procesu v zásadě není omezen počet žalobců nebo odpůrců v jednom případu. Ovšem když je na jedné straně více osob, platí, že každá jedná v řízení sama za sebe. Pouze v případech společných práv nebo povinností se rozsudek vztahuje na všechny osoby vystupující na téže straně sporu, a stejně tak jednání jedné osoby ovlivňuje právní situaci všech (například změna žaloby, zpětvzetí, uznání nároku nebo uzavření smíru apod.). Nicméně ustanovení o společném řízení neslouží jako nástroj kolektivní právní ochrany. Navíc jsou pravidla o společném projednání pouze zdánlivě aplikovatelná též ve správním soudnictví. Správní soudy konstatovaly, že společné účastenství je ve správním soudnictví vyloučeno, protože v něm se chrání individuálním veřejná subjektivní práva fyzických a právnických osob.

Sousedské právo (ochrana proti imisím)

Spory mezi soukromými subjekty týkající se životního prostředí bývají občas vedena na základě ustanovení občanského zákoníku chránícího vlastníky nemovitostí před imisemi ze sousedních nemovitostí (§ 1013 OZ). Dotčený vlastník může žádat soud, aby nařídil sousednímu vlastníkovi zdržet se nadměrných imisí, resp. imisí nepřiměřených místním poměrům  a podstatně omezujících obvyklé užívání pozemku. Jde tedy o určitou formu injucntion. Toto ustanovení je teoreticky možno využít proti sousedícímu soukromému provozovateli průmyslového podniku nebo například na obranu vůči hluku z pozemní komunikace. Úspěch ovšem není příliš pravděpodobný, zvláště ne v případě imisí, které jsou důsledkem úředně schváleného provozu, neboť v takovém případě má soused právo jen na náhradu újmy v penězích, nikoli na zastavení provozu (tj. zdržení se imisí), ledaže by provoz překračoval povolením stanovené emisní limity.

Osobnostní práva

Nový český občanský zákoník zavedl nově ochranu osobnostního práva žít v příznivém životním prostředí. Toto právo ovšem nebylo zatím soudy aplikováno. Navíc je sporné, jestli vůbec může sloužit jako prostředek kolektivní ochrany, protože osobnostní práva jsou především práva jednotlivých fyzických osob.

Civilní odpovědnost

Podle § 2924 občanského zákoníku kdo provozuje závod nebo jiné zařízení sloužící k výdělečné činnosti, je povinen nahradit škodu vzniklou z provozu, ať již byla způsobena vlastní provozní činností, věcí při ní použitou nebo vlivem činnosti na okolí. Povinnosti se může zprostit pouze, prokáže-li, že vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo. Toto ustanovení zakládá absolutní odpovědnost; ovšem v praxi se pro účely ochrany životního prostředí v podstatě nepoužívá – hlavní překážkou jsou pravidla pro prokazování příčinné souvislosti mezi provozem a vznikem škody, další pak vysoké soudní poplatky.

Hana Müllerová, květen 2019