Human Rights Deficits in EU Cooperation in the Seizure and Confiscation of Property
Czech original: Lidskoprávní deficity unijní spolupráce při zajištění a konfiskaci majetku
The article identifies human rights deficits of the effective EU regulation on cooperation between Member States in the seizure and confiscation of assets in the form of Regulation No 2018/1805. The first chapter deals analytically with the substantively related international conventions and the previous EU regulation of this issue by Council Framework Decisions 2003/577/JHA and 2006/783/JHA, and assesses this previous regulation as ineffective in the light of later data, in particular due to the lack of mutual trust between Member States to apply such an advanced form of EU cooperation, which resulted in a reluctance to comply with this EU regulation as required by its text and its meaning and purpose. The main research findings are situated within this context. The EU legislator solved the problems of deliberate incorrect implementation of the Framework Decisions by the Member States by replacing them with a Regulation as a secondary legal act with direct effect. Now effective regulation is written for public authorities without sufficient regard for the fundamental rights of the persons concerned. The most problematic aspects are the human rights clause, the purpose and intent of which is to limit the scope of the review of compliance with fundamental human rights, the prohibition of constitutional review of the adequacy of the period of seizure of property, the lack of time for the person concerned to prepare for the hearing of the case before the court and the absence of provision for compensation for costs of the proceedings.
Czech original: Článek identifikuje lidskoprávní deficity účinné unijní úpravy spolupráce členských států při zajišťování a konfiskaci majetku v podobě nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 2018/1805. První kapitola analyticky pracuje s věcně souvisejícími mezinárodními úmluvami a předcházející unijní regulací této problematiky rámcovými rozhodnutími Rady č. 2003/577/SVV a č. 2006/783/SVV, přičemž tuto předcházející regulaci článek ve světle pozdějších dat hodnotí jako neefektivní, a to zejména z důvodu nedostatku vzájemné důvěry mezi členskými státy k aplikaci takto pokročilé formy unijní spolupráce, ze které vyplynula neochota se této unijní regulaci podřídit tak, jak vyžadoval její text a smysl a účel. Do tohoto kontextu jsou zasazeny hlavní výstupy bádání. Unijní normotvůrce problémy spočívající v záměrně nesprávné implementaci rámcových rozhodnutí členskými státy vyřešil tím, že je nahradil nařízením, jako sekundárním právním aktem s plným unifikačním efektem. Nyní účinná regulace je psána pro orgány veřejné moci bez dostatečného ohledu na základní práva dotčených osob. Za nejvíce problematické aspekty pak lze označit lidskoprávní klauzuli, jejímž smyslem a účelem je omezit rozsah přezkumu dodržování základních lidských práv, vyloučení ústavněprávního přezkumu přiměřenosti doby zajištění věci, nedostatek času pro dotčenou osobu na přípravu na projednání věci před soudem a absenci úpravy náhrady nákladů řízení.