Ústavní demokracie potřebuje demokratický mýtus
Tento článek představuje multidisciplinární studii v oboru ústavní teorie o provázanosti národní identity, sdílených mýtů a liberální ústavní demokracie. Vycházíme zde z politicko-filozofického pohledu, že demokracie je inherentně forma vlády se sebedestruktivními tendencemi a že pro institucionální pojistky samotné je velmi těžké se těmto tendencím bránit. Předkládáme ovšem, že tuto roli by mohla sehrát často opomíjená demokratická kultura, na které jsou nakonec všechny demokratické instituce a praxe postaveny. Jako klíčovou součást demokratické kultury identifikujeme podobu národní identity a národních mýtů, a to za předpokladu, že slouží obrazu a praxi demokracie. Tyto závěry posléze propojujeme s úlohou ústavy ve společnosti a s jejími aktéry, především s rolí prezidenta republiky. Na příkladu Tomáše Garrigua Masaryka ukazujeme, jak by praxe kultivace demokratických mýtů mohla vypadat. Naším základním argumentem je, že bez demokratické národní identity, která přímo vyplývá ze sdílených demokratických mýtů, nemůže demokracie dlouhodobě fungovat.