Dědičné zlo právních skutečností
Česká civilistika je od 50. let minulého století ovládána marxistickým pojetím teorie právních skutečností, jež v návaznosti na historicko-právní školu považuje právní skutečnosti za právní důvody soukromoprávních následků, tedy vzniku, změny či zániku subjektivních práv a povinností. Z pohledu německé nebo rakouské civilistiky je přitom Savignyho teorie již dávno překonaným konceptem, vytvářejícím vlastní právní svět, který je nezávislý na skutečném světě a který v konečném důsledku brání pochopení smyslu soukromoprávní regulace. Právní důvody jsou v soukromém právu zásadně dva: zákon a právní jednání. Zákon jako právní norma stanoví v sobě vyjádřené právní následky, pokud nastane normou označený skutkový základ. Jednotlivé skutečnosti jsou proto převážně jenom skutkovými předpoklady v zákoně vyjádřených právních následků, ne „právními“ důvody vzniku, změny či zániku oprávnění a povinností. Výjimkou je právní jednání, jež je právním důvodem právních následků v případě, že je jeho prostřednictvím vytvářeno autonomní právo. Právní následky právního jednání ale musí být zaručeny zákonem. Vznik soukromoprávních následků se proto vždy odehrává na základě zákona a je jen procesem objektivní subsumpce určitého skutkového základu pod zákonnou skutkovou podstatu příslušné právní normy. Autor tedy navrhuje, aby česká nauka zavrhla konstruktivistickou teorii právních skutečností a začala utváření právních následků vysvětlovat na základě jednoduché subsumpce konkrétního pod abstraktní. Právní následky totiž v soukromém právu neplynou ze skutečností, ale ze zákona (a z právních jednání, případně konstitutivních rozhodnutí, na základě zákona).