Vindication and Restitution. Collateral Effect of Modern Restitution Laws
Czech original: Vindikace a restituce. Kolaterální efekt novodobých restitučních zákonů
In 1990/1991, Czechoslovakia adopted restitution laws to remedy certain (including property) wrongs from the communist rule between 1948 and 1989. It was based on the concept, that property trans¬actions from the communist era are valid, but if they are based on a wrong, then the owners (typically the state) are obliged to hand over the property to the restitutor as the former owner. Therefore, restitution is not based on the idea of the continuing ownership of the restitutor, but on the idea of restoring his ownership. In addition to laws on restitution, however, civil law protection of property was and still is, connected with, among other things, the right of the owner to demand the delivery of his property (rei vindicatio) to the person who has it with him without legal reason. Despite the validity of the lex specialis derogat generali con¬flict rule, controversial questions arose in the literature and in practice regarding the specific ratios of the general protection of property to restitution. The presented study analyzes them. The author pays special attention to the period 1945–1948, when the post-war so-called third Czechoslovak Republic) represented a hybrid political entity in which the foundations of the future communist regime were laid from its estab¬lishment. This was manifested in activities carried by “national and class radicalism” (Homolová). The result was more than one violation or abuse of the legal regulations in force at the time. Such measures had their property consequences, which are still being questioned, even though they are not covered by the special restitution legislation. The author deals with issues of conditions and obstacles on the way to correction.
Czech original: Československo přijalo především v letech 1990/1991 restituční zákony k nápravě některých (rovněž majetkových) křivd z dob komunistické vlády v letech 1948 až 1989. Vyšlo se z pojetí, že majetkové transakce z doby komunismu platí, ale opírají-li se o křivdu, pak určitým vlastníkům (typicky státu) vzniká povinnost majetek vydat restituentovi jako dřívějšímu vlastníkovi. Restituce tedy nestojí na myšlence trvajícího vlastnictví restituenta, ale na myšlence obnovy jeho vlastnictví. Vedle zákonů o restitucích ovšem platila a platí občanskoprávní ochrana vlastnictví spojená mj. s právem vlastníka domáhat se vydání jeho věci (rei vindicatio) na tom, kdo ji má u sebe bez právního důvodu. Přes platnost kolizního pravidla lex specialis derogat generali vznikaly v literatuře i v praxi ohledně konkrétních poměrů obecné ochrany vlastnictví k restitucím sporné otázky. Předložená studie je analyzuje. Autor věnuje zvláštní pozornost období 1945–1948, kdy poválečná tzv. třetí Československá republika představovala hybridní politický útvar, v němž byly už od jeho ustavení položeny základy budoucího komunistického režimu. To se projevilo aktivitami nesenými „nacionálním a třídním radikalismem“ (Homolová). Následkem bylo nejednou porušení nebo zneužití právních předpisů platných v té době. Taková opatření měla své majetkové důsledky, dodnes zpochybňované, ač se jich zvláštní restituční legislativa netýká. Autor se zabývá otázkami podmínek a překážek na cestě k nápravě.