Pracovněprávní autonomie a vymezení pojmu duchovního v římskokatolické církvi
Článek reflektuje pracovněprávní autonomii církví, zejména se zaměřuje na vztahy duchovních a laických zaměstnanců v římskokatolické církvi. Analyzuje vymezení pojmu duchovního a (ne)možnost soudního přezkumu statusu duchovního, a to s přihlédnutím k tuzemské recentní judikatuře. Článek se snaží najít odpovědi na otázky plynoucí z hledání hranice pracovněprávní autonomie církví, zdůrazňuje možná rizika zneužití klasifikace statusu duchovního a upozorňuje na potřebu ochrany zaměstnanců, zejména těch, kteří mohou být chybně označeni za duchovní. Současně jsou zohledněny specifické aspekty ochrany práv zaměstnanců a je upozorněno na možné nespravedlnosti v uspořádání pracovních vztahů v církvi. V rámci přeshraničního srovnání s německou právní úpravou jsou zdůrazněny trestněprávní přesahy související zejména s povinností mlčenlivosti (výjimkou z oznamovací povinnosti, zákazem výslechu), která je vždy spojena s osobou mající status „duchovní“. Závěr článku klade důraz na nutnost kritického posouzení rizik spojených s určováním statusu duchovního a připomíná význam unijní judikatury pro budoucí vývoj v oblasti autonomie církví.