Vlastníkova služebnost: dvě pojetí tohoto institutu
Koncept vlastnické služebnosti je českému právnímu prostředí známý již přes sto let, ostatně současná právní úprava občanského zákoníku výslovně možnost zřízení (a trvání) vlastníkovy služebnosti dovoluje. I přes toto všechno je doktrinálně stále neznámá. Především jak byla vlastnická služebnost ovlivněna změnou pojímání vlastnického práva, respektive věcných práv po rekodifikaci soukromého práva? Tato studie přináší dvě teorie vlastníkovy služebnosti, které vychází ze dvou odlišných pojetí věcných práv: teorii spící služebnosti, která vychází z kvantitativního pojetí vlastnického práva, respektive věcných práv, která byla doposud v české právní doktríně zastávána těmi, kteří se tématem zabývali v odborné literatuře; a teorii souběhu titulů, která vychází z kvalitativního pojetí vlastnického práva, respektive věcných práv, která našla své uplatnění především u některých autorů v německém a švýcarském právním prostředí. Tato odlišná pojetí však nemají jen doktrinální povahu, ale jsou s nimi spojeny i praktické důsledky. Předkládaná studie nabízí podrobný rozbor těchto dvou teorií se zdůrazněním jejich rozdílů, které se přenáší do způsobů jejich fungování, především i do jejich zániku. Ačkoliv tato studie nabízí argumentaci pro obě představené teorie, na základě zásad, na kterých stojí současná úprava věcných práv v občanském zákoníku, se kloní k teorii souběhu titulů.