Lidská práva v době antropocénu – teoretickoprávní východiska
O antropocénu jako „věku člověka“, v němž lidstvo hraje roli aktivního činitele a od-činitele klimatických změn, slýcháváme stále častěji. Dosud není jasné, jak tento pojem uspokojivě definovat, ani jak s ním nakládat. Ke stejné pojmové neurčitosti a nevyhnutelnosti odkazovala i umělecká instalace v mnichovském Deutsches Museum, jejíž hlavní sdělení bylo ukryto v samotném názvu: „Vítejte v antropocénu!“. Jakkoliv jde tedy o pojem neurčitý, mění naši sociální, ekonomickou i právní realitu. Cílem následujícího příspěvku je narýsování pojmové mapy, která nám umožní základní orientaci v prostoru, kde právo vstupuje do času antropocénu. Odrazovým můstkem bude lidskoprávní problematika, na níž představím a kriticky zhodnotím některé koncepce environmentalizace lidských práv. Oproti right-based řešením postavím řešení na bázi závazků (obligation-based). Nejprve vymezím pojem antropocénu, a to na pozadí souvisejícího antropocentrismu. Poté se zaměřím na otázku krize antropocénu a na otřesy, jež v právu způsobuje. Tyto analýzy následně vztáhnu na současnou debatu o environmentalizaci lidských práv, z níž představím dvě vlivné koncepce (envrionmentální konstitucionalismus, práva přírody), které konfrontuji s tezí o závazkovém řešení. Nakonec poukáži na politickou povahu sporu ohledně vhodnosti té které koncepce environmentalizace lidských práv antropocénu.