Česká ústavní identita
Ústavní identita se v poslední době stala horkým tématem nejen v oblasti ústavního práva, ale i práva EU, sociologie práva či politologie. Tento článek nabízí inovativní teoretické ukotvení tohoto fenoménu v rámci Luhmannovy teorie společenských systémů, Taylorovy teorie společenské imaginace a Smendovy integrační teorie, jež následně aplikuje a vysvětluje na příkladu české ústavní identity. Ústředním argumentem článku je proměnlivost ústavní identity, jež není jednou provždy vytvořena přijetím ústavy, ale vykresluje se na základě každodenní ústavní imaginace státu – tj. jeho sebe-uvědomění a sebe-porozumění – artikulované jednotlivými rozhodnutími státu, která jsou navzájem propojena hodnotami vytvářejícími kontext a význam jednotlivých rozhodnutí. Česká ústavní identita, jak článek argumentuje, se vyznačuje silnými narativy právního konstitucionalismu a touhy návratu českého státu na Západ, přičemž zatímco první se projevuje chronickou nedůvěrou státu vůči českému lidu a dominancí právního státu nad demokratickými prvky, druhý jednak legitimizuje hegemonii neoliberálního ekonomického myšlení a jednak stojí za adorací NATO a, možná překvapivě, českým ambivalentním postojem vůči EU.