Přijetí nebezpečí oběti
Přijetí nebezpečí oběti je v českém deliktním právu nový institut inspirovaný quebeckou právní úpravou, nad jehož výkladem a použitelností v českém právu nepanuje v odborné veřejnosti shoda. Cílem předloženého pojednání je odpovědět na výzkumnou otázku, jaký je vztah mezi přijetím nebezpečí oběti a spoluúčastí poškozeného. Pozornost je věnována každému z přístupů, který se v odborné literatuře od přijetí občanského zákoníku objevil. Pojednání vylučuje závěr o negativním vymezení přijetí nebezpečí oběti jakožto konkludentního vzdání se práva na náhradu újmy a taktéž o použitelnosti zkoumaného institutu na případy sportovních klání. Z provedené analýzy quebeckého práva se podává, že inspirační zdroj (čl. 1477 CCQ) českého zákonodárce se liší už svým zněním, neboť upravuje toliko prosté přijetí rizika inherentního určité aktivitě ze strany poškozeného. Zejména se však obě pravidla významně odlišují svým smyslem a účelem. Smyslem čl. 1477 CCQ je totiž primárně vyloučení možnosti dovolání se přijetí rizika jakožto překážky žaloby (námitky fin de non-recevoir), tedy něčeho, co je českému právu naprosto cizí. Při interpretaci právního transplantátu zakotveného v § 2899 o. z. se proto bude třeba držet běžných výkladových pravidel. Za jejich pomoci pojednání dospívá k závěru, že přijetí nebezpečí oběti jako druh nepravého jednání na vlastní nebezpečí a zároveň ospravedlnitelné sebeohrožení poškozeného konkretizuje obecné pravidlo o spoluúčasti poškozeného tak, že vylučuje spoluzavinění poškozeného, a tak i možnost snížení či úplného vyloučení práva poškozeného na náhradu újmy vůči škůdci.