Limity právní ochrany environmentálních aktivistů
Tento článek představuje nástroje právní ochrany obránců lidských práv, zejména konkrétně environmentálních aktivistů – nazývaných v právních nástrojích jako obránci lidských práv v ochraně životního prostředí (z anglického environmental human rights defenders) či environmentální obránci (z anglického environmental defenders). Při vědomí odlišnosti situace v České republice od situace v západní Evropě a Spojených státech, ale i v zemích tzv. globálního Jihu tento článek nemá ambice debatovat o adekvátnosti různých forem zapojení těchto obránců, jako je např. přímá environmentální akce, v porovnání s klimatickou a environmentální krizí a nedostatečnou reakcí na ni, ať již ze strany politických představitelů, stávajících právníchnástrojů, či dokonce fosilního průmyslu. Tento článek se snaží být příspěvkem do debaty pouze v tom smyslu, že analyzuje právní ochranu, kterou environmentální aktivisté požívají zejména se zaměřením na jejich definici a podmínku znaku nenásilnosti. Konkrétně je podrobněji analyzována Deklarace OSN o obráncích lidských práv, Aarhuská úmluva a Úmluva z Escazú. V další části je věnována pozornost soudním řízením, kterým mohou environmentální aktivisté čelit a formám obrany proti těmto řízením či přímo v nich [specificky obrana proti tzv. strategickým žalobám proti účasti veřejnosti (SLAPPs) a obhajoba na základě krajní nouze].