Obyčejové právo v českém právním řádu
Podle převažujícího přístupu české právněteoretické literatury (zvláště V. Knappa, J. Boguszaka a A. Gerlocha) není právní obyčej pramenem kontinentálního práva. Na základě zahraničních (zejména německojazyčných) publikací (mj. F. Gschnitzera, F. Bydlinského, B. Rütherse) se článek snaží ukázat, že obyčejové právo stále bývá uznáváno za jeden z pramenů kontinentálních právních řádů, někde výslovně právními předpisy (např. občanskými zákoníky Španělska či Švýcarska), jinde výkladem (v Německu či Rakousku). Pozornost je věnována také (tradičně sporné) problematice ustálené judikatury jako jednoho z druhů obyčejového práva. Dále jsou představeny konkrétní příklady, které je podle názoru autora možné chápat jako působení právního obyčeje v českém právu (v případě vyloučení či zúžení aplikace právní úpravy, rozšíření její aplikace či zmírnění tvrdosti). Tyto příklady jsou voleny nejen z oblasti práva soukromého, ale také veřejného(včetně práva finančního, správního či trestního).