Virtuální ústní jednání v mezinárodním rozhodčím řízení: Přirozená evoluce, nebo slepá ulička?
Celosvětová pandemie onemocnění covid-19 a s ní související omezení pohybu a setkávání osob způsobily de facto přerušení mezinárodních rozhodčích řízení. V reakci na tato omezení se začala vytvářet praxe virtuálních ústních jednání, která se stala jedinou faktickou možností organizace ústních jednání. Přechod na virtuální ústní jednání však kromě problematiky technického zajištění virtuálního ústního jednání přináší také řadu právněteoretických otázek. Zejména zda virtuální ústní jednání poskytuje stranám dostatečnou příležitost předkládat tvrzení a důkazy ve svůj prospěch, tedy zda je možné ve virtuální podobě řízení splnit veškeré požadavky práva na spravedlivý proces. Praxe rozhodčích řízení v tomto ohledu předběhla jejich právní teorii. Nyní nastal čas tyto dva přístupy srovnat a posoudit, zda virtuální ústní jednání vskutku představuje vhodný a legální způsob vedení rozhodčího řízení. A pokud ano, znamená to konec tradičních prezenčních ústních jednání?