Tři tváře vzájemné důvěry v unijním právu
Unijní koncepce vzájemné důvěry má hybridní charakter. Mísí v sobě pojetí důvěry jako faktické kategorie s právní zásadou, jejíž účinky se od běžného chápání důvěry ve společenských vědách liší. Přesná povaha vzájemné důvěry v unijním právu nicméně zůstává nevyjasněná. Článek vychází z jejího hybridního charakteru a poukazuje na to, že tato unijní koncepce má ve skutečnosti tři různé tváře: 1) vzájemná důvěra jakožto předpoklad panujícího stavu, 2) vzájemná důvěra jako cíl, jehož má být dosaženo, 3) právní zásada vzájemné důvěry spočívající v presumpci dodržení unijního práva všemi členskými státy. S využitím analýzy teoretického zdůvodnění této koncepce článek nejprve poukazuje na rozdílnou motivaci unijní legislativy a Soudního dvora k využití vzájemné důvěry a její odlišné chápání. Následně se článek zamýšlí nad propojením a právní relevancí jednotlivých tváří koncepce. Předložen je argument, že jednotlivé tváře vzájemné důvěry není vhodné směšovat. Ačkoli je žádoucí usilovat o dosažení skutečného stavu vzájemné důvěry mezi členskými státy, z právního hlediska je klíčová presumpce dodržení unijního práva (třetí tvář koncepce). Spíše než se „vzájemnou důvěrou“ by proto bylo v právní rovině vhodnější pracovat přímo s touto domněnkou.