Je otázka paradoxu minimálních rozdílů relevantní pro právo?
V rámci právní praxe se často hovoří o vágnosti či neurčitosti jazyka a samotného práva. Není proto divu, že se těmto otázkám věnuje i právní teorie. V současné době asi mezi nejuznávanější teoretiky, kteří se vágnosti v právu věnují, patří Timothy Endicott a Scott Shapiro. Oba dva spojuje to, že poměrně velkou pozornost soustředí na takzvané paradoxy minimálních rozdílů (v originále „sorites paradoxy“). V tomto textu poukážeme na to, že samotné paradoxy minimálních rozdílů a jejich řešení není pro právo až tak relevantní a že vágnost a neurčitost v právu je způsobena spíše jinými fenomény. Cílem textu je tedy poukázat na to, že paradox minimálních rozdílů není pro právo natolik relevantní a nemá tak dalekosáhlý dopad, jak tvrdí Endicott. Abychom mohli tuto naši tezi prokázat, zaměříme nejprve svou pozornost na samotné paradoxy minimálních rozdílů, přičemž v rámci filosofie, ale i logiky byly tyto podrobně zkoumány, na což navazují i Endicott a Shapiro, a byla navržena nejrůznější řešení těchto paradoxů. Poukážeme na to, že tyto paradoxy nejsou pro právo až tak relevantní. Tím se dostaneme k druhé části textu, ve které představíme další zdroje vágnosti a neurčitosti a budeme argumentovat, že právě tyto ostatní zdroje, jako je otevřená textura, rodová podobnost či multidimenzionální polysémie, zapříčiňují ve větší míře vágnost a neurčitost práva. Poté budeme řešit otázku, co se vlastně v rámci interpretace a aplikace práva v těchto případech děje. Budeme argumentovat, že jsou zde autoritativně rozhodovány lexikální války, kde ovšem soudce nevystupuje jako Humpty Dumpty, ale jeho rozhodnutí je omezováno pravidly, na jejichž utváření se podíleli předchozí interpreti, a zároveň je i jeho závazkem za spoluutváření konceptů pro interpretace budoucí.