Legitimita, proporcionalita a doktrína vyloučených důvodů
Tento článek se věnuje kritériu legitimity v rozhodovací praxi Ústavního soudu ČR (dále jen „ÚS“). Kritérium legitimity představuje jeden ze základních prvků současného paradigmatu přezkumu ústavnosti, a právě v kontextu této struktury je zde také analyzováno. Článek se nejprve zabývá funkčním propojením kritérií legitimity a proporcionality, přičemž dochází k závěru, že kritérium legitimity nemusí být koncepčně zařazeno jako součást (dílčí krok) metody proporcionality, avšak je jejím nutným předpokladem (identifikuje kolizi ústavních hodnot). Dále se věnuje východiskům kritéria legitimity a také tomu, jaké cíle lze vůbec považovat za legitimní, a jak je lze v konkrétním případě dovodit a formulovat. Poukazuje též na to, že navzdory formulacím užívaným též někdy ÚS, aby bylo kritérium legitimity splněno, nemusí legitimní cíl vykazovat žádnou specifickou závažnost či důležitost. Konečně, co do povahy, je kritérium legitimity tzv. prahovým kritériem, které funguje jako filtr. Legitimní cíle jím projdou do dalších kroků přezkumu a nelegitimní jsou naopak kategoricky vyloučeny a v rámci dalšího přezkumu se k nim již nepřihlíží. K rozlišení legitimních a nelegitimních cílů a důvodů přitom slouží tzv. doktrína vyloučených důvodů, jejíž teorii i reflexi v praxi ÚS je věnována poslední část tohoto článku.