Trpký úděl Ústavního soudu ČSR: divák za plotem u cesty k rozpadu společného státu
Ústavní soud ČSR neobdržel kompetence v oblastech individuální ochrany základních práv ani práv příslušníků menšin. I v důsledku toho se stal „divákem za plotem u cesty k rozpadu společného státu“. Národnostní otázky se ujaly československé nejvyšší soudy, jež však generovaly kazuistickou a axiologicky nesourodou judikaturu. V ní se občas ztrácel mezinárodněprávní i ústavněprávní rámec, v němž existovala Československá republika. Případné zapojení ústavního soudu by poskytlo republice věrohodnější regulační nástroj proti reálnému nebezpečí kritiky ze strany zainteresovaných sousedních států. Výklad § 3 [1] Ústavy Ústavním soudem ve věci inkorporace bývalých rakouských území vyjádřil určitou lehkomyslnost při poskytování ústavní ochrany politicky zranitelným hranicím československého státu. Ústavní soud v daném případě akceptoval změnu státní hranice, která nebyla provedena ústavním zákonem. I proto později v souvislosti s odstoupením sudetoněmeckého území nehrálo ústavní právo ČSR významnou úlohu. Z hlediska mezinárodního práva se nelze Mnichovské dohody vůči Československu coby „třetímu státu“ platně dovolat, neboť jeho přijetí závazku z této dohody nebylo svobodné. Tristní příběh Ústavního soudu ČSR coby „diváka“ se bohužel opakoval i při dalších historických územních změnách, a to jak v souvislosti se Zakarpatskou Ukrajinou v roce 1945, tak při rozpadu ČSFR v roce 1992.