Individuálně cílené mezinárodní sankce v rukou Soudního dvora Evropské unie
Rozsudek Evropského soudního dvora ve věci Kadi, vynesený v září 2008, inicioval odborné diskuse o vztahu mezinárodního a evropského práva i o lidských právech osob dotčených mezinárodními finančními sankcemi. Současně inspiroval stovky právnických osob a jednotlivců zapsaných na sankční seznamy, aby se žalobou na neplatnost u Tribunálu (Soudu prvního stupně) domáhali vyškrtnutí ze sankčních seznamů. Desítky z nich pak dále motivoval k tomu, aby se po neúspěchu v prvoinstančním řízení pokusili docílit vyškrtnutí v kasačním řízení u Soudního dvora (Evropského soudního dvora). Tento článek studuje skupinu 41 kasačních řízení v tzv. delistingových záležitostech. Jednotlivé epizody jsou rozděleny do šesti skupin podle toho, kdo podal kasační opravný prostředek (dotčená osoba nebo orgán EU), jak řízení probíhalo a jak bylo rozhodnuto. Základní statistická analýza těchto šesti skupin vede k poznatku, že sankce EU vycházející ze sankčních rezolucí OSN jsou napadány častěji než autonomní sankce EU, že aktivita jednotek a jednotlivců je v relativním měřítku srovnatelná, že Soudní dvůr v převážné většině 72 % případů kasační opravný prostředek zamítne (čímž potvrdí rozhodnutí prvoinstančního soudu) a tomu odpovídá i 28% úspěšnost odvolatelů. Na druhé straně absolvování soudního řízení včetně kasačního řízení vede k vyškrtnutí ze sankčních seznamů v 31 % případů. Srovnání doby, která uplyne mezi podáním kasačního opravného prostředku a vynesením rozsudku Soudního dvora ukazuje, že se doba trvání kasačního řízení zkracuje.