Přirozená subjektivní práva mezi středověkem a novověkem
Tento článek se pokouší zmapovat různé názory na přirozená práva myslitelů vrcholného středověku(Jindřich z Gentu, Duns Scotus, Ockham, Marsilius z Padovy, Gerson, Summenhart) a raného novověku (Vitoria, Suárez,Grotius) tak, že nejdříve představí jejich názory na přirozené objektivní právo,jejich vymezení ius jakožto subjektivního práva, operace s permisivním přirozeným objektivním právema konečně jejich koncepce přirozených práv (k jejichž demonstraci používá především právo na soukromévlastnictví).Místo někdy postulovaného předělu mezi středověkem a novověkem ukazuje naopak kontinuituv názorech, která podle autora spočívá v tom, že často stejné či podobné koncepty jsou různýmiautory reinterpretovány a použity v nových kontextech.Ukazuje, že přirozená „práva“ u některých myslitelů(Jindřich z Gentu,Marsilius, Ockham) nejsou hohfeldovskými nároky (claims), a tedy subjektivními právy,ale hohfeldovskými volnostmi (liberties). Kritizuje také (minimálně v tuzemské literatuře převládající)tradiční přístup hledající spojitost mezi koncepcemi přirozených práv a nástupem metafyzického nominalismu či voluntarismu. Naopak hledá důvody pro partikulární rozvinutí koncepce přirozených práv v tom, jak zde představení myslitelé reagují na problémy, které před ně postavila doba, v níž žili.