Základní problémy právní recepce
Autor se zabývá fenoménem, který ač v některých obdobích byl popírán, hraje v dějinách vývojesoukromého práva v Evropě zcela zásadní úlohu. Jde o právní recepci a její produkty, které se moderním jazykem nazývají transplantáty. Jde o přebírání buď celých právních sektorů, zejména občanskoprávních kodexů, nebo jenom některých právních institutů, případně již kodifikované úpravy určitých procesů či ryze„technických“ instrumentů. Dosud bylo v germánském právním okruhu považováno za recepci převzetířímského práva, jako proces jeho vývoje do formátu ius commune pak do výtvoru pandektistů v 19. století.Současně však se právě v tomto okruhu možnost recepce kritizovala jako metoda nevhodná.V současnédobě je otázka transplantace, jejich možností, metod a vývoje transplantovaných fenoménů předmětemv podstatě celosvětové diskuse. Proti transplantaci, respektive recepci se namítá, že úpravy, respektive právní instituty vyvinuté v určitém sociopolitickém prostředí nemohou fungovat za jiných společenských podmínek.Praxe však tuto námitku vyvrací, neboť zejména kodifikace občanského práva v mnoha zemích je ukázkou úspěšné koexistence právních institutů převzatých z různých právních řádů.Dále se autor zabývá důvody mluvící ve prospěch právní recepce, kterými jsou především efektivita převzetí něčeho funkčního oproti vyvíjení vlastních, mnohdy sporných projektů. Fungování amerických institutů v oblasti zejména hospodářského práva jsou toho důkazem. Autor pak rozeznává několik typů recepcí, k nimž řadí především převzetí celých legislativních celků, jakými jsou například převzetí švýcarského občanského zákoníku a obligačního práva v Turecku, německého obchodního zákoníku v Rakousku a dalších.V těchto případechse mnohdy jedná o zcela nahodilý výběr přebíraných legislativních útvarů, někdy jde o oktrojované převzetí.Jiným typem je převzetí jen některých institutů či jenom jejich částí jakými jsou například převzetí culpa in contrahendo do italského občanského zákoníku apod. Přebírají se však i názory vědy, které jsou recipoványi v judikatuře jiných států. Příkladem je učení o odpovědnosti za důvěru vyvinuté profesorem Canarisema převzaté švýcarským Nejvyšším soudem. Přebírány jsou i některé instituty vyvinuté v tzv. soft law, jakými jsou americké Restatements do opět projektu soft law, jako například jsou PICC nebo PECL přebírání těchtomodelových zákonů do zákonodárství. Další vývoj transplantátů je mnohdy odlišný od vývoje v jejich původních mateřských právních řádech. Klíčová otázka je přitom, zda se tyto transplantáty mají vykládatautonomně, tj. ve smyslu právního řádu, do kterého byly převzaty, anebo se držet dosavadní judikatury mateřské jurisprudence.