Mezinárodní smlouva jako možný perspektivní nástroj další evropské integrace
Článek se zabývá otázkou možností dalšího vývoje EU. Zkoumány jsou zřizovacími smlouvami předvídané možnosti dalšího postupu v integraci využitelné ať už částí členských států, nebo všemi z nich. Hlavní pozornost je ale věnována užší integraci zajišťované tzv. subsidiárními smlouvami. Těmi jsou chápány mezinárodní smlouvy uzavírané členskými státy EU mimo rámec jejích pravomocí, a tedy i právo EU. Toto řešení má řadu nesporných výhod. Mimo rámec pravomocí EU je možné smlouvu uzavřít o jakékoliv otázce společného zájmu. Prostřednictvím subsidiárních smluv lze flexibilně reagovat na nové potřeby bez nutnosti komplikovaných změn zřizovacích smluv. Tento postup řeší též problém demokratického deficitu větším zapojením národních parlamentů a překonává i některé politické problémy spojené s rozšiřováním pravomocí EU na úkor členských států. V druhé části článku jsou zkoumány Smlouva o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii a Dohoda o jednotném patentovém soudu. Obě jsou příkladem užší integrace mimo vlastní strukturu Evropské unie a jejího práva. Zároveň jsou ale ukázkou postupu problematického, zejména z pohledu kompetenčního a institucionálním propojením s EU. Autoři naopak preferují řešení prostřednictvím mezinárodních smluv, které s EU nebudou nijak propojeny.