Několik poznámek k problematice právnické osoby jako osoby blízké
V právní teorii ani praxi dodnes nebyla přesvědčivým způsobem zodpovězena otázka, zda a nakolik lze konkrétní zákonné ustanovení, které ve své skutkové podstatě (hypotéze) počítá s osobou blízkou, aplikovat též na vztah mezi fyzickou a právnickou osobou, nebo dokonce mezi dvěma právnickými osobami. V soudní praxi, respektive judikatuře nenajdeme rozhodnutí, jež by tuto otázku zkoumalo z obecného pohledu právní metodologie. Nejvyšší soud České republiky se jí nejvíce dotkl v judikatuře, která se týká ustanovení § 42a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku v posledním účinném znění, případně § 196a odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku v posledním účinném znění. Tato judikatura však obsahuje nejednu nepřesnost. Zastáváme-li fikční teorii právnických osob, pak osobami vzájemně blízkými však mohou být vždy jen fyzické osoby, protože blízký vztah byl v českém právním řádu vždy pojímán jako vztah lidské blízkosti mezi konkrétními lidmi. Jednotlivé ustanovení, které hovoří o osobě blízké, aniž by ji definovalo, je obecně možné na právní vztah, v němž vystupuje právnická osoba, použít především analogicky za splnění podmínek pro analogický postup. Rekodifikace soukromého práva zavedla novinku v podobě ustanovení § 22 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, která má potenciál při řešení předestřené otázky pomoci.