Ochrana zaměstnance ve světle mezinárodního práva soukromého a procesního
České pracovní právo poskytuje zaměstnanci, který je považován za slabší smluvní stranu, zvýšenou právní ochranu za účelem vyrovnání faktické nerovnosti vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Nicméně v případě uzavírání přeshraničních pracovních smluv mohou nastat situace, za nichž by tato ochrana mohla být ztracena. Právo Evropské unie proto zaměstnanci jako straně ze sociálně-ekonomického pohledu slabší poskytuje ochranu prostřednictvím zvláštních, tzv. materializovaných kolizních norem, které vynucují aplikaci ochranných kogentních norem, a speciálních pravidel o příslušnosti, na jejichž základě může být ve prospěch zaměstnance přenesena soudní příslušnost a která omezují místa sudiště, v nichž může být zaměstnanec žalován. K ochraně zaměstnance rovněž slouží tzv. imperativní normy jako obecný institut upravený v článku 9 Nařízení Řím I. Právní úprava mezinárodní příslušnosti v oblasti individuálních pracovních smluv doznala významných změn přijetím Nařízení Brusel Ibis, které od 10. ledna 2015 nahradilo původní Nařízení Brusel I. Příspěvek reflektuje tyto změny a uvádí významné judikáty Soudního dvora Evropské unie v oblasti pracovněprávních sporů. Cílem předkládaného článku je analyzovat ochrannou funkci kolizních norem obsažených v Nařízení Řím I a speciálních pravidel o příslušnosti ve věcech individuálních pracovních smluv upravených v Nařízení Brusel Ibis a vyhodnotit, nakolik jsou tyto instrumenty způsobilé zajistit ochranu zaměstnanci jako slabší straně.