Odůvodnění správního rozhodnutí: revizalitace institutu s dlouhou tradicí
Odůvodnění správního rozhodnutí má v českém prostředí dlouhou tradici. O tom svědčí skutečnost, že již prvorepubliková doktrína, jakož i praxe, včetně judikaturní, tento jeden ze základních postulátů řádného působení správních orgánů vůči účastníkům řízení uplatňovala a rozvíjela. Jakkoliv se v období mezi léty 1948 až 1989 stal z odůvodnění mnohdy spíše formální apendix rozhodnutí, když skutečná jeho motivace zůstávala skryta a argumentace nepříliš rozvinuta, jsou v současnosti opět na odůvodnění správních aktů, a to nejen konkrétních, ale také již smíšených (opatření obecné povahy) kladeny prohlubující se kvalitativní požadavky. V tomto aspektu se projevuje značný vliv judikatury, a to soudů nejen českých. Autoři zkoumají také hlavní funkce, které může či je schopno odůvodnění správního aktu plnit ve vztahu jak k ochraně práv dotčených osob, tak veřejného zájmu a také k podpoře efektivního procesu, včetně roviny komunikace mezi správními orgány navzájem, a soudy. V této souvislosti autoři poukazují na některé aktuální otázky, jako je koncepční problém tzv. „úplnosti“ odůvodnění. Autoři upozorňují na skutečnost, že potenciál řádného odůvodnění není dosud zcela vyčerpán, mj. také s ohledem na perspektivní, jakož i žádoucí, využití jeho funkce mediační. Autoři pak své úvahy uzavírají se závěrem, že povinnost „odůvodňovací“, svým rozsahem působnosti, váhou a také významem pro rozvíjení argumentace jak správních orgánů, tak soudů v rámci přezkumu, považují za zásadu (princip) řádného odůvodnění.