Veřejná prostranství, terra incognita
Autor se zabývá veřejným prostranstvím jako právním fenoménem. Uvádí, že je nedostatečně pokrytý jak platnou právní úpravou, tak i odbornou literaturou. Má-li ovšem právní doktrína nabídnout v budoucnu koherentní odpovědi na řadu komplikovaných právních otázek, které se s veřejnými prostranstvími pojí, musí si nejprve ujasnit, co všechno vlastně spadá pod tento pojem. Autor proto v první části článku analyzuje platnou právní úpravu. Ve druhé se pak zaměřuje na otázku, za jakých okolností lze prohlásit za veřejné prostranství pozemek osoby soukromého práva. Za tímto účelem osvětluje, jaká jsou východiska judikatury týkající se deklarace veřejných cest na soukromých pozemcích. Na základě faktu, že pozemní komunikace jsou podmnožinou veřejných prostranství, pak dovozuje, že lze využít teoretické koncepty, které judikatura k veřejným cestám nabízí, a přiměřeně je aplikovat též na ostatní veřejná prostranství. Ve třetí části pak autor podrobuje kritice judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v soudních sporech týkajících se vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku jako veřejného prostranství. Svou kritiku staví na předchozím teoretickém rozboru pojmu veřejného prostranství a jeho znaků, které dovodil z judikatury, zejména veřejného věnování a nutné (sídelní) potřeby.