Effet utile v právu EU
Pojem effet utile se v poslední době dostal do módy, a to nejen v české právnické literatuře, ale zejména též v zahraničí. Hlavním důvodem je, že effet utile prostupuje celým právem EU, když se nevyskytuje pouze v case law SDEU, ale též v sekundárním právu, zejména v preambulích nařízení a směrnic, a v neposlední řadě též v rozhodnutích Komise. Je tak nanejvýš relevantní pokusit se o vysvětlení tohoto pojmu popisem jeho vzniku a vývoje, jakož i analýzou jeho obsahu a funkce. K čemu slouží pojem effet utile? Jedná se o princip evropského práva, výkladovou metodu či svého druhu uměle vytvořenou klauzuli, která umožňuje SDEU prosazovat jeho účely? Jaké jsou podmínky aplikace effet utile a jaké jsou její následky? Je tento pojem v rozhodovací praxi SDEU používán i tehdy, když to v daném rozhodnutí není explicitně zmíněno? Lze případy jeho použití typizovat podle určitých kritérií? To vše jsou otázky, na něž se autoři tohoto článku pokusili najít odpovědi. Lze shrnout, že effet utile je specifickou výkladovou metodou, jež je podmíněna mimo jiné právně politickými poměry v systémech uznávajících princip právního státu. Effet utile slouží ke zdůraznění určitého aspektu právní normy za účelem její aplikace ve smyslu tohoto aspektu a vychází tedy z teleologické metody výkladu, mnohdy při řešení konfliktu základních zájmů a principů, avšak vždy v rámci té fundamentální zásady, v jejímž smyslu je použit, a za současného respektování ostatních právních zásad, jež s jeho použitím nejsou v rozporu.