K otázce lidských práv tzv. druhé generace a jejich reflex do ústavního práva na lidskou důstojnost
Lidská práva tzv. druhé generace nejsou právy absolutními a v zásadě se jich lze domáhat jen vmezích prováděcích zákonů.Ústavní soud však považuje i tato práva za práva základní, byť s ohledem na čl. 41 Listiny základních práv a svobod nejsou aplikovatelná přímo. Sama Listina je však živým organismem; proto je nutné zvažovat, zda zásahem do sociálního práva nedošlo k porušení základního práva na lidskou důstojnost. Jde zejména o případy, kdy zásah do sociálního práva dosahuje takové intenzity, že se dotýká jeho vlastní podstaty. Legální definice pojmu „lidská důstojnost“ sice neexistuje. Její pojetí je však rozpracováno v uznávaném komentáři k Listině a v judikatuře Ústavního soudu. S ochranou lidské důstojnosti souvisí i ústavní princip rovnosti. Ochrana principu rovnosti bývá spojena i se zákazem diskriminace; ta může nabýt takového stupně, že vyvolá i porušení základního práva na lidskou důstojnost. Tu vyvstala otázka možné existence tzv. kolektivní diskriminace, např. u větší skupiny zaměstnanců konkrétního pracoviště; při materiálním pohledu na právo diskriminaci takového druhu a priori vyloučit nelze. Zde se argumentuje i čl. 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která stížnosti skupiny osob připouští.