Procesní smlouvy a kvalifikace rozhodčích a prorogačních smluv: aplikace hmotněprávní úpravy na smlouvy s procesním účinkem pro futuro
Neúplnost procesní teorie ve vztahu k rozhodčí smlouvě se projevuje především při posuzování vzniku konsensu stran s rozhodčím řízením. I když postavení stran v civilním řízení učinění dvoustranného právního úkonu umožňuje, právo procesní se jím nezabývá. Chybí zde úprava vztahů procesního charakteru výlučně inter partes. Není-li vznik dvoustranných právních úkonů, mezi něž je možné vedle smlouvy rozhodčí řadit i smloujvu prorogační či uzavření smíru, upraven procesním předpisem, je na místě použití analogie juris a postup podle předpisů hmotného práva. Existence takových smluv významně ovlivňuje též kvalitu hmotněprávních závazků co do jejich budoucí prosaditelnosti. Použitelnost procesních předpisů je však na místě teprve poté, co vznikne spor. Do té doby je proto logické, pokud neupravuje speciální předpis jinak, použití hmotněprávních norem per analogiam juris. Takové použití je možné v rozsahu,v němž není konkrétní otázka upravena jinak speciálním předpisem. Speciálním předpisem je v případě rozhodčích smluv zvláštní úprava rozhodčího řízení (lex arbitri), která upravuje zejména rozsah objektivní a subjektivní arbitrability, často však také jiné otázky, zejména formu a náležitosti rozhodčích smluv. Sporným přirozeně zůstává to, nakolik analogická aplikace hmotněprávních předpisů ubírá rozhodčí smlouvě její případný charakter. Odpověď na tuto otázku je nutné hledat v povaze institutu pravomoci. Ta má (na rozdíl od common law) v pojetí civil law většinou povahu procesní podmínky. Díky tomu, že úprava pravomoci je materiálním projevem svrchovanosti státu a jeho státní moci, je nutné z tohoto pohledu procesní posouzení rozhodčích smluv upřednostnit. Teprve v rozsahu, v němž speciální předpis nebo procesní předpis nestanoví jinak, je možné a často i nutné použít hmotněprávní předpisy za pomoci analogie.