Hmotněprávní standardy ochrany přímých zahraničních investic
Jak je z článku patrné, v oblasti právního poznání, jíž je věnován, dochází k velmi zajímavému a plodnému prolínání veřejnoprávních a soukromoprávních aspektů na vysoce internacionalizované úrovni. Jeho předmětem jsou hmotněprávní standardy, které vytvořila smluvní a aplikační mezinárodně smluvní praxe (s výrazným vlivem judikatury) při mezinárodněprávní ochraně investic. Autor článku nezastírá, že jde o oblast pro řadu států (včetně ČR) bolestivou, a vzhledem k významu a citlivosti problematiky v tuzemsku pojednává o předmětné problematice v řadě ohledů i na pozadí smluvní a sporné agendy ČR. Věnuje přitom pozornost rozboru jednotlivých standardů mezinárodněprávní ochrany investic, mezi něž patří a) zákaz vyvlastnění, ať již přímého či nepřímého, poskytující vlastníkovi možnost domáhat se nápravy proti hostitelskému státu cestou mezinárodního rozhodčího řízení, b) spravedlivé a rovné zacházení, zavazující státy udržovat určité stabilní a předvídatelné investiční prostředí, konzistentní s přiměřeným očekáváním investorů, c) národní zacházení, z něhož plyne, že hostitelské státy nesmí se zahraničními investicemi nakládat méně příznivě než s investicemi svých vlastních občanů a společností, d) doložka nejvyšších výhod, zaručující oprávněnému státu, že se mu dostane všech konkurenčních výhod, jež jsou přiznány jakémukoli jinému státu ve věcech, na něž se tato doložka vztahuje, ať již jde o obchod, investice nebo jakýkoli obor hospodářské spolupráce, e) zákaz svévolných, nepřiměřených nebo diskriminačních opatření, f) standard plné ochrany a bezpečnosti, zavazující hostitelský stát přijmout aktivní opatření za účelem ochrany investic před nežádoucími vlivy (v současném pojetí standardu již nejde jen o prostředek ochrany investorů před různými druhy fyzického násilí, včetně vniknutí do prostor investice, nýbrž, jak zdůrazňuje autor, i o záruky proti porušení práv investora postupem podle předpisů hostitelského státu), g) zákaz požadavků na plnění, znemožňující smluvním stranám ukládat investorům povinnost splnění určitých požadavků, např. exportovat určitou část zboží a služeb, upřednostňovat zboží a služby vyprodukované na území hostitelského státu apod. Z autorova podání je zřejmé, že na terénu, jehož se jeho zevrubné pojednání týká, nelze žádné závěry považovat za definitivní, neboť judikatura se neustále vyvíjí, je možné očekávat stále další podrobné analýzy jednotlivých případů, které umožní problémy zde nastolené lépe osvětlit, lze se nadít i dalších oficiálních výkladů nabídnutých státy, které jsou stranami investičních smluv, a stále přesnější a jasnější nepochybně budou i jazykové formulace v nových mezinárodních dohodách, což se příznivě projeví v celé oblasti mezinárodněprávní ochrany investic, hmotněprávní standardy nevyjímaje.