Směnka jako způsob uhrazení a zajištění závazku zaměstnance vyplývajícího z pracovněprávního vztahu
Článek, zařazený do rubriky „Informace“, je krátkým zamyšlením autorů nad povahou a důsledky stále častější snahy zaměstnavatelů zajistit pomocí zajišťovací biankosměnky dluh (budoucí) zaměstnance k náhradě škody způsobené jim při plnění pracovních úkolů či v přímé souvislosti s ním, kdy zjevně dochází ke střetu abstraktnosti a přísnosti směnečných závazků s principem ochrany zaměstnance, uplatňujícím se v pracovním právu. Ačkoli soudní judikatura se ustálila na stanovisku, že pohledávku z pracovněprávního vztahu nelze zajistit směnkou, resp. že použití směnky v takovém případě je obcházením zákona, autoři mají za to, že o neplatnosti směnky pro rozpor se zákonem nemůže být řeč, jakkoli vznikla v rozporu s ust. § 13 odst. 2 či s ust. § 257 odst. 1 zákoníku práce; neznamená to však, uzavírají autoři, že zaměstnanec jako směnečný dlužník by se placení na takovou směnku neměl bránit: podle nich se však ubrání pouze tehdy, dovolá-li se relativní neplatnosti směnečné smlouvy o zajištění a uplatní-li úspěšně související námitku nedostatku důvodu směnky. Autoři článku tak čtenáři poskytují informaci vskutku cennou, nicméně uváží-li se, že dle ust. § 175 odst. 1 občanského soudního řádu bude mít zaměstnanec na přípravu svých odůvodněných námitek pouze tři dny ode dne doručení platebního rozkazu, nebude patrně mnoho těch, kteří se zajišťovací směnce zažalované zaměstnavatelem ubrání.