Politická demokracie, "společnost organizací" a samospráva
V této stati není považován současný stav demokracie za uzavřený, za "poslední slovo dějin". 21. století si patrně vyžádá přechod ke společnosti demokraticko-samosprávné, v níž by došlo k hlubšímu pojetí svobod ve směru niterného chápání svobody jako projevu duchovní vyspělosti člověka ve směru sociálním a morálním. Systém politických stran by měl být pokud možno deideologizován a zbaven monopolu prostředníka mezi státem a občanskou společností. Stát by byl především centrem, sjednocujícím samostatnou působnost samosprávných organizací územních i zájmových. Podmínkou takové "reformy" by byla reálná sebespráva lidského individua. | Autoři článku si kladou otázku, zda existuje obecné řešení kolize úprav účinků přechodu vlastnictví ex lege a smluvního převodu. Své úvahy vyslovují na pozadí řešení tří případů, s nimiž se právní praxe již vypořádala. Prvními dvěma jsou případy střetu práva osobního užívání (jímž bylo i právo hospodaření s majetkem státu) a vlastnického práva původního vlastníka. Zde autoři akceptují a zobecňují závěr obsažený v dnes již ustálené judikatuře, který ve zobecňující formulaci autorů zní, že účinky platnosti či neplatnosti právního úkonu nenastávají vůči tomu, kdo nabyl vlastnictví k věci ex lege, pokud ji nabyl dříve, než k takovému určení došlo. Třetím a složitějším je případ, kdy převodce majetku byl osobou posléze podléhající některému konfiskačnímu dekretu a jeho majetek byl zkonfiskován k datu jeho účinnosti, tj. zpětně k datu předcházejícímu uzavření dotčené kupní smlouvy. Tento střet vlastnického práva vzniklého přímo ze zákona, a to dříve nežli vzniklo na základě aktu aplikace práva právo jiné (zde navrácení plnění z neplatného právního úkonu), je nutné vyřešit ve prospěch práva vzniklého dříve, a uzavírají, že k jedné a téže věci nemůže mít vlastnické právo více osob, nejde-li ovšem o spoluvlastnictví.25/25 [61](425,1227) : Autoři článku si kladou otázku, zda existuje obecné řešení kolize úprav účinků přechodu vlastnictví ex lege a smluvního převodu. Své úvahy vyslovují na pozadí řešení tří případů, s nimiž se právní praxe již vypořádala. Prvními dvěma jsou případy střetu práva osobního užívání (jímž bylo i právo hospodaření s majetkem státu) a vlastnického práva původního vlastníka. Zde autoři akceptují a zobecňují závěr obsažený v dnes již ustálené judikatuře, který ve zobecňující formulaci autorů zní, že účinky platnosti či neplatnosti právního úkonu nenastávají vůči tomu, kdo nabyl vlastnictví k věci ex lege, pokud ji nabyl dříve, než k takovému určení došlo. Třetím a složitějším je případ, kdy převodce majetku byl osobou posléze podléhající některému konfiskačnímu dekretu a jeho majet